Včera tomu bylo 20 let, co tenhle huňáč přišel na svět. Byl to aljašský malamut, kterému jsem dala jméno Sid, který vážil jako já, který byl jedináček jako já, ale který už není na tomto světě jako já…vím, čeká na mě! 🙂

Víte, co řekl jeden malý kluk v reakci na to, když jejich čtyřnohý člen rodiny odešel?….že psi žijí tak krátce, protože se nemusí učit lásce. Lidé, kteří se učit lásce potřebují, žijí tedy mnohem déle. Něco na tom bude.

Příběh o Sidovi

Byl to velký lovec. Specializoval se na lovení koz. Naštěstí všechny lovené kozy v jeho životě jakýmsi zázrakem přežily. Jednou, když jsme byli na procházce, sedělo uprostřed pole malé kotě, Sid se k němu rozeběhl…a těsně u něho se zastavil a nechal ho být. Přežilo. Ufff, to jsem si tenkrát oddychla. Pamatuji si, že jen jedna slepička od sousedů, která se vydala poznávat venkovní prostředí, to nepřežila. 😦

Když byl v domě, nosil bačkory. Moje mamka si za tím stála, aby je nosil, aby nepoškrábal dřevěné schody na chodbě. Sama mu je vyrobila. Byl na ně tak zvyklý, vůbec si je nesundaval. Jak v nich vypadal, posuďte sami. 🙂

Byl to mistr v dělání děr v zemi.  Skoro celý dospělý člověk by se do ní vešel. 🙂

Chodili jsme každý den ven, měl hrozně rád lidi. Jednou navečer nám utekl (prohrabal se pod plotem), ten den se u nás konal koncert kapely Brutus. Lidi z vlaku chodili v houfech, on se s nimi vydal do hospody a prý i na sál. Pivo mu však nenatočili. Myslím, že už byl tenkrát plnoletý, ale působil asi moc mladě. 🙂 Přivedli nám ho domů známí, kteří věděli, ke komu patří.

Pak ještě jednou utekl, ale byl to pro něj asi traumatický zážitek, protože od té doby se už nikdy nepokusil utéct. Tentokrát se to stalo k ránu. Pár lidí šlo pěšky nebo jelo na kolech do vedlejší vesnice do pekárny. Říkala jsem, miloval lidi. Šel s nimi….oni poté však zašli do pekárny a on pokračoval v toulání se. Nevěděli jsme o něm několik dní. Místní lidé, kde se pohyboval, ho odvedli do rodiny s malamuty v domnění, že je jejich, ale nebyl, dočasně si ho však nechali. Dozvěděli jsme se to až za pár dnů. Jeli jsme pro něj. Tak radostné setkání to bylo pro nás oba, když jsme byli opět spolu…po tomto zážitku už se nikdy nepokusil znovu utéct.

Narodil se jako jediné štěně ve vrhu, takže jeho matka vyživovala jen jeho. Na malamuta byl fakt hodně veliký, ale to mu nebránilo k tomu, když jsem seděla, aby mi nevlezl na klín. Fotku s ním na klíně nemám, ale sdílím s vámi jedno foto z ložnice. 🙂

Když mu bylo pět let, pořídili jsme si Lumpíka, drsnosrstého jezevčíka, kterého mám dodnes. Sid byl pro něj chůvou, nechal Lumpíka na sobě i spát.

Toto je poslední fotografie, kterou sdílím. Jsme na ní my tři včetně Sidova typického postoje u mě. Vždy si udělal místo mezi nohama kvůli kontaktu se mnou. 🙂

Jaká je mise psů

V jedné knize od dvou veterinářů, kteří mají úplně odlišný pohled na zvířecí nemoce než klasičtí veterináři, se pojednává o tom, že domácí zvířata plní určitou misi lásky tím, že nás uvádí na na naši cestu vývoje a doprovázejí nás na ní. Například psi plní svůj úkol tím, že své milované majitelce/svému milovanému majiteli ulehčují život a přebírají na sebe jejich problémy, dokonce i jejich choroby. Majitelé jen potřebují poznat, že existuje souvislost mezi jejich emocemi či problémy a chorobami nebo chováním psů. Dokud svůj problém majitelé nevyřeší, pes se trvale neuzdraví. Ostatní léčby budou jen dočasné nebo podpůrné. Pokud však poznají a následně učiní, pomohou sobě k lepšímu životu a uzdraví tak i svého psa.

Vše funguje na energetické bázi. To není nic nového, že naše emoce ovlivňují naše tělo. Naše emoce mají určitou energii a vibraci, kterou vysíláme a naši mazlíčci ji přijímají.

Zmiňuji se o tomto tématu, protože se to stejně týkalo mě a Sida. V té době jsem však netušila, že existuje souvislost jeho nemoci s mým problémem a emocemi. Pochopila jsem to až o pár let později, že vlastně přebral nemoc mojí duše na sebe, aby mě udržel zdravou.

V mém srdci můj Sid vždy zůstane!